Pracovní rekomandace

V souvislosti s jednáním s pracovníkem místního úřadu práce, jsem se dozvěděl, že by byly rádi, kdyby jim pro účely zprostředkování práce lékaři poskytli takzvanou „Pracovní rekomandaci“. Pracovník úřadu práce se postěžoval, že kromě případů, kdy se jedná o osobu zdravotně znevýhodněnou, lékaři odmítají tuto poskytovat.  V případech, kdy osoba je uznána částečně invalidním nebo osobou zdravotně znevýhodněnou, posudkové orgány vystavují doklad, takzvanou „Pracovní rekomandaci“. Odmítavý postoj lékařů v ostatních případech však není na místě.  Dle mého názoru se jedná o nepochopení pojmu rekomandace. Nejde o právní pojem,  rekomandace přeloženo do češtiny znamená doporučení.  Doporučení ve vtahu k práci je možno vystavit u kteréhokoliv pacienta, rozhodně není vázáno na určitý právní stav – nemusí se jednat o osobu zdravotně znevýhodněnou ani částečně invalidní.

Pracovní rekomandace má 4 roviny:

  • obecná negativní pracovní rekomandace,
  • obecná pozitivní pracovní rekomandace,
  • konkrétní negativní pracovní rekomandace,
  • konkrétní pozitivní pracovní rekomandace.

Obecná negativní pracovní rekomandace znamená, v jakých pracovních podmínkách by nemocný vzhledem k zdravotnímu stavu neměl pracovat, obecná positivní rekomandace znamená, v jakých pracovních podmínkách naopak pracovat může. Konkrétní negativní pracovní rekomandace znamená, jaké konkrétní profese není schopen vykonávat a konkrétní positivní rekomandace znamená, jaké konkrétní profesi naopak vykonávat může.  I konkrétní positivní pracovní rekomandaci přitom do určité míry můžeme považovat za obecné doporučení. Osoba, která je schopná vykonávat určitou profesi, ještě neznamená, že bude způsobilým výkonu práce u kteréhokoliv zaměstnavatele. Jistě každému je známo, že byť se jedná o výkon stejné profese, u různých zaměstnavatelů konkrétní pracovní podmínky se mohou značně lišit. To může být právě důvodem nezpůsobilosti výkonu práce u jednoho zaměstnavatele a naopak důvodem způsobilosti práce u jiného zaměstnavatele.

Domnívám se, že v rozsahu své odbornosti, obzvlášť v odbornosti všeobecného praktického lékaře, by tyto skutečnosti  měl schopen posoudit každý lékař.

MUDr. Tibor Vicsápi, všeobecný praktický lékař.


Je praktický lékař oprávněn podávat odborné vyjádření pro orgány činné v trestním řízení?

V souvislosti s ublížením na zdraví pacienta na zdravotnická  zařízení primární péče se obracejí orgány činné v trestním řízení s požadavkem o podání takzvaného "Odborného vyjádření". Zdravotnickému zařízení jsou kladeny různé otázky. Mnoho těchto otázek má skutečně charakter odborného vyjádření (je to jistě logické, vyplývá již ze samotného názvu požadavku, často však již méně logické pro samotné orgány činné v trestním řízení).

Na tomto  místě je nutno  si uvědomit, co  je vlastně to Odborné vyjádření, respektive jaký je rozdíl mezi  odborným vyjádřením a lékařskou zprávou.  Lékařská zpráva je  popis chorobných změn u pacienta v rozsahu, které  v souvislosti s léčením jsme zvyklí zpracovávat. Zpracováváme-li lékařskou zprávu v době ukončeného léčení, jedná se o výpis skutečností, které byly zjištěny v souvislosti s léčením nemoci.  Odborné vyjádření je poněkud jiné. Při podání odborného vyjádření lékařskou zprávu je nutno doplnit o skutečnosti, které jsou subjektivní a vycházejí z vlastní úvahy lékaře. Jsou to skutečnosti, které běžně v zdravotnické dokumentaci  nenalézáme.

Jeden z kladených otázek je "Jakými potížemi se zranění projevovalo, jak dlouho trvaly a jak omezily obvyklý způsob života poškozeného".  Na  tuto otázku je možno odpovědět ve dvojí rovině, v rovině obecné nebo v rovině konkrétní. Pro lepší srozumitelnost uvedu jeden z případů, který se odehrával u soudu.  Soudní znalec v oboru chirurgie ve svém znaleckém posudku konstatoval, že poškozený byl při zjištěném poranění omezen pro těžkou fyzickou námahu po dobu 14 dnů.  Toto tvrzení znalce je pouze rovina obecná - znamená to  že při stejném poranění každý by byl omezen pro těžkou fyzickou námahu po dobu 14 dnů. Nikdo z přítomných účastníků proti tomu tvrzení nic nenamítal a nikdo nechtěl žádné doplnění. V daném případě bylo zjištěno, že poškozený fakticky žádnou těžkou fyzickou námahu obvykle nevykonává. To však může znametnat, že prakticky  nemusel být omezován vůbec. Zde však vzniká základní rozpor - vezmeme-li v úvahu omezení v obecné rovině, tak byl omezen 14 dnů, vezmeme-li v úvahu rovinu konkrétního omezení, tak zcela logicky z předchozího tvrzení vyplývá, že  omezen nebyl vůbec. Vzhledem k tomu, že otázka délky omezování obvyklého způsobu života je rozhodující pro rozhodování orgánů činné v trestním řízení, naskýtá se  otázka, jaká rovina je pro orgány činné v trestním řízení  rozhodující - rovina obecná nebo rovina konkrétní?

Jsme vůbec  schopni  se vyjádřit v rovině konkrétní k omezení obvyklého způsobu života na základě záznamů ve zdravotnické dokumentaci? Nejsme.  Součástí lékařských záznamů nikdy není údaj o obvyklém způsobu života nemocného, takže v rovině konkrétní nemůžeme nikdy  na základě záznamů ve zdravotnické dokumentaci  posoudit, zda poškozený byl nebo nebyl omezen v obvyklém způsobu života. Tyto údaje jsme schopni zjišťovat jen speciálně pro tyto účely, tudíž u posuzovaného pro účely odborného vyjádření musíme alespoň anamnesticky zmapovat obvyklý způsob života.  Nejlepší přitom by bylo, kdyby  tyto informace byly doloženy přímo orgánem činným v trestním řízení.
 
Součástí obvyklého způsobu života u osob pracovně činných je i schopnost výkonu práce. V požadavku na odborné vyjádření je speciální dotaz na délku pracovní neschopnosti. "Jak dlouho trvala pracovní neschopnost (by ev. trvala s přihlédnutím ke zranění)". Opět na tomto místě je nutno si uvědomit, zda podáváme orgánům činném v trestním řízení lékařskou zprávu nebo odborné vyjádření.  Pakliže podáváme lékařskou zprávu, je jistě dostačující konstatování administrativní délky pracovní neschopnosti. Jiná je však situace při podávaní odborného vyjádření. Zde není rozhodující administrativní délka pracovní neschopnosti, ale délka pracovní neschopnosti biologicky opodstatněná. Je nutno posoudit opodstatněnost délky pracovní neschopnosti od začátku do konce. Pakliže jsme zraněného léčili od začátku do konce zranění, domnívám se, že žádný problém by neměl nastat. Jiná situace však nastane, když musíme posoudit biologicky opodstatněnou délku pracovní neschopnosti a přitom zraněný se  léčil u několika odborníků. Na tomto místě musíme posoudit opodstatněnost délky pracovní neschopnosti i za jiného odborníka ve zdravotnictví.  Dle mého názoru jsme toto nebyli oprávněni udělat ani dosud a od platností zákona č. 187/2006 Sb. posouzení pracovní neschopnosti za zdravotnického pracovníka z  jiné odbornosti zcela evidentně může přesahovat oprávněnost naši odbornosti všeobecného praktického lékaře.

Dle mého názoru orgány činné v trestním řízení  při obvyklém způsobu  směrování požadavků na Odborné vyjádření  na všeobecné praktické lékaře, dostávají jako podklad mnohdy zcela neodborná odborná vyjádření.  Dle mého názoru odborná vyjádření by měli vypracovvávat znalci příslušné odbornosti, kteří k tomu jsou  plně kompetentní. Všeobecný praktický lékař by se měl vyjadřovat pouze ke skutečnostem v rozsahu jeho odbornosti.

Další otázkou je, zda vůbec lékař by měl vypracovávat odborné vyjádření na pacienta, kterého obvykle léčí. Pokud se jedná o podání lékařské zprávy,  myslím, že nevzniká žádný problém. Pokud se však jedná o podání odborného vyjádření, dle mého názoru vzniká pochybnost o nepodjatosti  lékaře; vztah pacient lékař je vždy v určité rovině osobní (obzvláť u praktických lékařů) odborné vyjádření je obdobou znaleckého posudku a nikdy lékař by neměl vypracovávat na pacienta, kterého zároveň obvykle léčí.

MUDr. Tibor Vicsápi, všeobecný praktický lékař.


Zodpovědnost za formální a věcnou stránku posuzování ve zdravotnictví

Podle § 77 odst. (1) zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění zdravotnická   zařízení   vydávají  prostřednictvím  lékařů  nebo klinických  psychologů  při  výkonu  zdravotní  péče,  a  to na základě posouzení  zdravotního  stavu  pacienta, lékařské posudky.

V praxi se vyskytují situace, kdy lékaři zdravotnických zařízení žádají po žadatelích, aby pro účely posuzování donesli nějaký formulář. Tento postoj lékařů je přitom nesprávný (takový postoj znanemá totéž, kdyby například soudce nutil žalobce nebo žalovaného, aby doložil formulář na usneseni).  Pominuli skutečnost, kdy žadatel skutečně doloží formulář odpovídájící účelu (například řidičské průkazy, zbrojní pasy), ve většině případů se setkávám s tím, že tyto formuláře nesplňují ani elementární zásady odpovídající účelu.

Občas je možno se setkat i s tím, že žadatel je ochoten akceptovat pouze takový formulář, se kterým vybavil posuzovaného. Jiný formulář, byť obsahově naproto shodující s doneseným, neakceptuje. Je-li tento postoj vynucován, je stejně špatný, jako postoj lékařů popsaných v předchozím odstavci. Pro účely vydávání posudků snad žádný z právních norem nepředepisuje takzvaně předepsané formuláře (kromě snad rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti). Příslušné právní normy předepisují pouze povinný obsah lékařkých posudků.

Kdo je tedy zodpovědný za posudkový proces?

Pro účely posuzování za pořízení všech podkladů, průběh posuzování, veškerou administrativu i lékařské posudky v plném rozsahu zodpovídají posuzující lékaři a zdravotnická zařízení vydávající lékařský posudek.

Otázkou obsahu lékařských posudků v obecné rovině  se zabývá  i Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 385/2006 Sb. v platném znění. Ve specifické rovině podle účelu se tím zabývají  i jiné právní normy.

Ve zdravotnictví neexistuje účinný kontrolní mechanismus, který by ve věcech posuzování usměrnoval zdravotnická zařízení. Chybí i účinné postgraduální vzdělávání, odborníků zabývajících se toutou problematikou je jak šafránu. Nezbývá tedy nic jiného, než se to naučit  v rámci samostudia, vzájemných diskusí mezi lékaři, zdravotnickými zařízeními a pod..

 

Související problematika

Stanovisko Ministerstva zdravotnictví (dokument pdf)