Kdo je ošetřující lékař?

Ošetřujícím lékařem se považuje každý lékař, které pacientovi v daný čas poskytuje péči pro dané onemocnění.

Kdo ošetřujícím lékařem není?

Je to zcela logické, že to bude lékař, který pacientovi v daný čas pro dané onemocnění péči neposkytuje anebo vzhledem k odbornosti péči poskytovat nesmí. Například pro každého je zcela logické, že pacient, který má onemocnění oka, nemůže být  pro toto onemocnění ošetřujícím lékařem gynekolog.  Pro mnoho z nás zdravotnických pracovník, ale i pro laickou veřejnost je již méně jasné, že pokud pro dané onemocnění pacientovi je poskytována specializovaná péče, tak nemůže být ošetřujícím lékařem všeobecný praktický lékař.  Proč? Protože praktický lékař nemá oprávnění poskytovat specializovanou péči.  Pokud by toho oprávněn byl, nebylo by potřeba specializované péče.

Kdo je ošetřujícím lékařem z pohledu specialisty nebo  nemocničního lékaře?

Ošetřujícím lékařem z pohledu řady specialistů je často považován  registrující praktický lékař. Jak jsem k tomu závěru dospěl? Z řady doporučení specialistů či nemocničních lékařů, kdy pacient je poučen, že má dojít za praktickým lékařem, lze vyčíst doporučení hlásit se u OL.  Zkratka OL  je ošetřující lékař.  Z hlediska definice zákona v dané chvíli tím OL může být pouze lékař, který pacienta odesílá. To znamená, že z hlediska oficiální definice specialista odkazuje pacienta de facto  sám na sebe, ale přitom posílá k praktickému lékaři.  Zkratka OL může taky znamenat obvodní lékař. Problém je v tom, že obvodní lékaři byli zrušeni na začátku 90 let minulého století (je to již asi 30 let). Chudák pacient, aby se v tom vyznal. Je pak otázkou, budeme se řídit pravidly dávno minulými, které jsou dnes zcela nefunkční, nebo oficiálními.

Může mít pacient ve stejné věci ve stejné době dva ošetřující lékaře?

Nemůže nebo velmi výjimečně. Jestliže pacient by měl několik ošetřujících lékařů ve stejné věci, naskýtá se první otázka, kdo z nich bude zodpovědný za péči. Ve stejné době ve stejné věci by měl mít pacient pouze jednoho ošetřujícího lékaře. Může se však stát, že dojde k neočekávané situaci, kdy by mohl být  zdravý pacienta ohrožen, a ošetřující lékař není k dispozici.  V dané situaci dočasné může nahradit ošetřujícího lékaře jiný lékař.

Kdo posuzuje dočasnou pracovní neschopnost?

Každý lékař, který v daný čas je ošetřujícím lékařem. Je zvykem, že posuzování dočasné pracovní neschopnosti je často delegováno na praktického lékaře (zvykové právo se prosazovalo ve středověku nebo dnes ještě u některých primitivních kmenů). Podle zákona dočasnou pracovní neschopnost lékař může posuzovat pouze ve své odbornosti. Je fatálním omylem, že odbornou i laickou veřejností všeobecný praktický lékař je považován za odborníka ve všem. Ono se to většinou nejspíše myslí tak, že je odborníkem pro každého lékaře nepopulární administrativu.  Každý lékař, který je ošetřujícím lékařem, v prováděném výkonu je zaplacen  za veškerou s péčí související administrativu, včetně posuzování dočasné pracovní neschopnosti. Proto není důvod cokoliv delegovat na praktického lékaře.

Kdo pracovní neschopnost posuzovat nesmí?

Samozřejmě  lékař, který ošetřujícím lékařem není ani být nesmí. Například gynekolog nesmí posuzovat dočasnou pracovní neschopnost u pacientka, který se léčí s okem. Asi je každému jasné, že léčení oka nepatří do odbornosti gynekologa. Avšak je již méně jasné, že  do odbornosti všeobecného praktického lékaře nepatří posuzování dočasné pracovní neschopnosti, kdy pacient vzhledem k onemocnění potřebuje specializovanou péči. Pracovní neschopnost nesmí posuzovat ani lékař pohotovostní  a záchranné služby. Je to výjimka ze zákona. Urgentní příjem však tuto výjimku nesplňuje. Urgent  není subkategorií pohotovosti.

Co znamená z hlediska zákona předání a převzetí pracovní neschopnosti?

Vůbec nic. Takový pojem nikde v zákoně neexistuje. Je to pouze vymyšlený a bohužel  široce tradovaný pojem, který zbytečně komplikuje komunikaci u odborné i laické veřejnosti. Z hlediska zákona o nemocenském pojištění existuje pouze předání  pacienta do péče.  S předáním pacienta do péče je zcela automaticky předána i dočasná pracovní neschopnost. O propuštění ze své péče respektive o převzetí je povinností ošetřujícího lékaře informovat příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení. Technicky v systému takzvaných elektronických neschopenek je zcela logicky nastaveno tak, že pokud lékař odešle hlášení o převzetí do péče, tak lékař, kde péče byla ukončena, již hlášení odeslat nemůže; odesláním hlášení o převzetí do péče proces předání je uzavřen.

Co znamená z hlediska zákona vedení  pracovní neschopnosti?

Já bych řekl, že nic. Vymyšlený pojem s vymyšleným pseudoobsahem. Pominu-li skutečnost, že každý lékař, který pečuje o práce neschopného pacienta, musí mít jakousi administrativní stopu o jeho pracovní neschopnosti. V době elektronických neschopenek to není  žádný problém, protože vždy nějaká stopa o pracovní neschopnosti v počítači zůstane.  Uvedený pojem jinak vůbec nic neznamená.

Kdo rozhoduje o tom, zda péče patří nebo nepatří do odbornosti lékaře?

Pouze sám lékař, který péči poskytuje.  Ve sporných případech to může být orgán, který registruje zdravotnické zařízení, ev. soud.  Žádný lékař nemůže určit, že ošetřujícím lékařem bude jiný lékař. Předání a převzetí lékař může maximálně doporučit, ne však určit. K předání a převzetí do péče dojde až v situaci, kdy lékař, ke kterému byl pacient doporučen, o pacienta začne pečovat.

Musí  se pacient vždy po propuštění z hospitalizace hlásit do 3 dnů u svého praktického lékaře?

Nemusí. Bohužel však velmi vysoké procento propouštěcích správ z nemocnic tuto klauzuli obsahuje. Pátral jsem na různých místech (lékařská komora, právníci), jaká je příčina tohoto velmi často používaného doporučení. Žádné racionální vysvětlení  jsem nezjistil.  Přitom pacientům v mnoha případech  toto doporučení velmi komplikuje život. Například pacient se sádrou nebo jinou fixací dolní končetiny zcela zbytečně musí dobelhat k praktickému lékaři atd.  Jediným možným vysvětlením může být skutečnost, že pacient po propuštění z hospitalizace je vybaven léky pouze na 3 dny.  Nechápu však potom doporučení v situacích, kdy pacient žádné léky nepotřebuje a nechápu to ani v situaci, kdy po propuštění praktický lékař se ošetřujícím lékařem  nestává, takže tak či tak není jeho povinností  léky předepisovat.

Když je pacient dlouhodobě léčen (dispenzarizován) u specialisty, může praktický lékař předepisovat léky?

Může. „Může“ však je totéž, že „nemusí“. Když jde o léky, které předepsat může, tak ve výjimečné situaci to taky předepíše. Pokud by někdo chtěl argumentovat tím, že za to praktický lékař dostává kapitaci, tak předem konstatuji ne za toto nedostává. Zpravidla se jedná o léky, které mohou předepisovat lékaři bez omezení odbornosti. Kapitaci však dostává ambulantní gynekolog i zubař. Pak se naskýtá logická otázka, proč pacient je odeslán  skoro vždy k praktickému lékaři.

Co je to kapitace?

Je to ekonomický vztah mezi poskytovatelem a zdravotní pojišťovnou.  Jsem v praxi již mnoho let. Pamatuji si začátky veřejného zdravotního pojištění. V té době žádné kapitace neexistovaly. Všichni poskytovatelé dostávaly platby za výkony. Neznám důvod, ale poději mezi zdravotními pojišťovnami a některými poskytovateli byl vytvořen smluvní vztah, kdy úhrada péče byla zakotvena formou kombinované kapitačně výkonnostní platby. Do takzvané kapitace byly zahrnuty některé   výkony, které byly dříve součástí výkonnostní platby.  Poskytovatel místo těchto výkonů dostává paušální částku za registrovaného pojištěnce. Pokud se někdo domnívá, že je to nějaká horentní suma, tak mohu konstatovat, že u mnoha poskytovatelů  v oboru všeobecného praktického lékařství  tato kapitace nejspíš nepokryje ani provoz ordinace. Až na některé výjimky, zpravidla se samotnou léčebnou péčí  nesouvisející, z registrace nevyplývají žádné jiné povinnosti. Rozhodně z toho nevyplývá povinnost, tak jak  je to obvyklé, že nemocnicemi i specializovanými ambulancemi všeobecný praktický lékař je využíván/zneužíván jako sekundář nahrazující část jejich povinností. Slyšel jsem dokonce i názor od nemocničního lékaře, že nám to mohou i nařídit.  Obvykle argumentují tím, že za to dostáváme kapitaci.  Za to fakt nedostáváme. No a nařídit po stránce odborné nám to nemohou ani tehdy, kdybychom byli zaměstnancem stejné nemocnice. Pro nemocničního lékaře poskytovatel v oboru všeobecného lékařství je naprosto cizí právní subjekt.