V souvislosti s  nemocí  pacient může být uznán práce neschopným. Dříve se vystavovalo takzvané  Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, dnes se to jmenuje Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Bohužel v souvislosti s posuzováním pracovní neschopnosti přetrvává řada mýtů.

Traduje se, že pracovní neschopnost musí posuzovat praktický lékař. Nevím co je příčinou tohoto stavu, ale domnívám, že těch příčin je více. Za prvé je to myšlení, které přetrvává ještě z dob hlubokého totalitního režimu, kdy praktický lékař byl považován  za jakéhosi administrátora  v systému zdravotnictví. Dalším takovým problémem je zdeformované chápání pojmu „ošetřující lékař“. V dobách OÚNZ byli takzvaní obvodní lékaři, používala se taky zkratka OL. Dnes již obvodní lékaři nejsou. Přinejmenším od roku 1993, od kdy platila předchozí právní norma o posuzování dočasné pracovní neschopnosti, povinností posuzovat pracovní neschopnost byla na straně ošetřujícího lékaře. Taky to má zkratku OL.  Krátkým simplexním spojením těchto dvou zkratek rázem z obvodních lékařů se stali ošetřující lékaři, a to i přesto, že příslušná právní norma ošetřujícího lékaře definovala zcela jinak. Až nový Zákon o  nemocenském pojištění tento zkřivený výklad poněkud změnil. Ne však proto, že pojem ošetřujícího lékaře definoval poněkud odlišně, ale proto, že případné porušování zákona je v mnoha případech považováno za správní delikt a může být sankcionováno. V souvislosti s tím i Ministerstvo zdravotnictví vydalo právní výklad pojmu ošetřující lékař.  Lékařskou veřejností na straně specialistů tento výklad je prezentován jako zcela nové chápání tohoto pojmu. De facto však v principu z hlediska právních norem se nic nemění. Bohužel uvedená deformita z dřívějška není specialitou pouze lékařské veřejnosti, ale i široké laické, dále  téměř všech úřadů, včetně policie, soudů, státních zastupitelství apod. Další příčinou tohoto stavu je neznalost řady úředníků OSSZ, ale i naprostá neochota tento problém řešit.

Podle výkladu ambulantních specialistů  v souvislosti s posuzováním PN i v současnosti je, že PN by měli posuzovat praktičtí lékaři. Zdůvodňují to s tím, že praktičtí lékaři více znají sociální a pracovní prostředí posuzovaného. Tento mýtus přetrvává zřejmě z důvodu, že z dřívějška, ale i současnosti péče všeobecného praktického lékaře může být spojená se závodní preventivní péčí. Avšak pokud všeobecný praktický lékař není zároveň závodním lékařem, stěží má lepší znalosti pracovního prostředí než  kterýkoliv jiný lékař.  Zapomíná se však přitom na jednu důležitou věc. Pracovní neschopnost  vzniká důsledkem nemoci a rozhodně praktický lékař není žádným polyhistorem a nezná všechny nemoci ve všech jeho fázích tak detailně jako specialista.  Každý lékař zná detailně průběh a klinické známky těch nemocí, které obvykle léčí, proto by měl posuzovat pracovní neschopnost u těch nemocí, které dobře zná.

Dále se taky zapomíná na postavení pacienta v systému zdravotnictví. Z dřívějška nikomu nevadilo, že pacient byl léčen u specialisty a zároveň v téže věci musel z důvodu posuzování pracovní neschopnosti navštěvovat praktického lékaře. Důsledkem tohoto stavu však byly i takové situace, kdy pacient s horečkou 40 stupňů byl odeslán k vystavení PN ze vzdálenosti 350 km,  pacient ošetřený na chirurgii ve  40 km vzdálené nemocnici, kde dostal nechodící sádru, byl odeslán bez berlí, bez sanitky, s taxíkem a skákající o jedné noze k vystavení  PN  ke svému praktickému lékaři (příslušný lékař odůvodňoval tento postup, že takový stav je důsledkem dohody mezi lékařskou veřejnosti a českou lékařskou komorou), pacient ošetřený ve 3 hodiny ráno v  nemocnici pro kruté bolesti v zádech byl po ošetření odeslán domů taxíkem,  a ráno sotva chodící pro bolesti byl opět nucen dojet taxíkem ke svému praktickému lékaři k vystavení PN a k předpisu léků, dále pacient, který nastoupil komplexní lázeňskou léčbu byl odmítnut k přijetí, pokud nedonese vystavenou PN praktickým lékařem; aby mohl nastoupit lázeňskou léčbu, byl nucen z lázní dojet ke svému praktickému lékaři a  zpět. Odmyslíme-li uvedené případy, tak vlastně dříve pacient zbytečně ztrácel zejména čas kolotočem návštěv mezi praktickým lékařem a specialistou. V současnosti však situace je poněkud jiná. Pakliže bychom zachovali dřívější stav, kdy u jednoho lékaře bude pacient léčen a u druhého  posuzován, tak pacient taky musí zbytečně vícenásobně zaplatit regulační poplatek. Dovedete si představit, co by se stalo v situaci, kdyby byl zavedený pokladenský systém? Pacient by musel zaplatit poplatek u specialisty a za totéž ještě jednou u praktického lékaře; to už by ale nebyly pouze 30 korunové regulační poplatky.

Mezi praktickými a posudkovými lékaři, a nově i mezi specialisty kolují pojmy jako „stav práce neschopných“, „předávání práceneschopného pacienta do evidence jinému lékaři“, „předání pracovní neschopnosti jinému lékaři“, „evidence pracovní neschopnosti“ Naprosto běžně používané zkřivené pojmy. To, že se jedná o zkřivený název, by tak až moc nevadilo, avšak jsou prosazovány úředníky i posudkovými lékaři v přesném jazykovém významu. Téměř žádný z uvedených pojmů na úrovni zdravotnických zařízení nemá přitom  naprosto žádný zákonný podklad. S určitou rezervou stav práce neschopných je možno považovat za synonymum „evidence práce neschopného pojištěnce“. Všechny ostatní jsou pouze pokřivené pojmy  tradující se ještě z doby hluboké totality. Evidence práce neschopného pojištěnce není totéž jako evidování pracovní neschopnosti. Pracovní neschopnosti jsou evidovány na OSSZ, nikoli  na úrovni zdravotnického zařízení.  Časový úsek  evidence práce neschopného pojištěnce na úrovni zdravotnického zařízení, tak jak stanovuje zákon, odpovídá úseku začátku a konce péče o práceneschopného pojištěnce u konkrétního lékaře, a ta je buď stejná nebo kratší jako délka pracovní neschopnosti.  Pojmy předávání práceneschopného pacienta do evidence jinému lékař ani předání pracovní neschopnosti z hlediska zákona neexistuje. V zákoně v současnosti i minulosti najdete pouze pojem „předání práceneschopného pojištěnce (dříve občana) do péče jinému lékaři“. Předpokládám, že každému je jasný rozdíl významu pojmů evidence, pracovní neschopnost a péče.  Přitom samotný úkon předávání práceneschopného pojištěnce do péče jinému lékaři v souvislosti s pracovní neschopností je naprosto stejný jako  předání  jakéhokoliv jiného pacienta.  Rozdíl je pouze v tom, že předání a převzetí práceneschopného pojištěnce musí být hlášeno.

Co to vlastně znamená předávání pacienta do péče? Například já jako praktický lékař začnu léčit pacienta a při léčení narazím na problém, na které mé odborné kompetence či znalosti nestačí. Vypíšu příslušný tiskopis  a pacienta odešlu ke specialistovi. V době, kdy odesílám pacienta ke specialistovi, mohu si být zcela jistý, že další léčení pacienta mi nepřísluší a požádám specialistu k převzetí do péče. Těchto situací však není tak úplně moc, kdy jsem schopen jednoznačně  rozhodnout o předání.  Pokud nejde o tuto situaci, tak pacienta odešlu takzvaně  k vyšetření  a specialista podle zjištěného stavu se rozhodne, zda  pacienta převezme do péče nebo provede pouze konziliární vyšetření. V této situaci, když se pacient vrátí od specialisty a já zjistím, že tento lékař převzal pacienta do péče, se rozhodnu, zda pacienta budu nadále léčit. Dojdu-li po zvážení k závěru, že pokud budu pacienta nadále léčit, by docházelo k duplicitní péči v téže nemoci, předám pacienta do péče specialistovi.  Z uvedeného průběhu je zřejmé, že z hlediska časové posloupnosti nejdřív došlo k převzetí do péče specialistou a až následně k předání respektive k propuštění z péče.

Za všech okolností však základní zásadou je, že žádný z lékařů nemá právo tomu druhému  nařídit převzetí pacienta do péče. Je právem každého lékaře, aby posoudil, zda péče o pacienta patří do  jeho kompetence.  Neplatí přitom  pokřivená zásada, že specialita nemusí, ale praktický lékař musí vždy ani zásada, že specialista je ošetřujícím lékařem jen tehdy, když chce, ale praktický lékař je ošetřujícím lékařem vždy. Lékař převzal pacienta do péče a stavá se jeho ošetřujícím lékařem, jakmile o pacienta začal pečovat, a to bez ohledu na to, zda jiným lékařem v dané chvíli už byl předán.

Bohužel úředník se snaží velmi často do těchto přirozených vztahů vznést zmatek. Například pacient může být převzat do péče druhým lékařem až kdy je odepsán z evidence u předchozího lékaře. Je pro něj naprosto nepochopitelné, že péče může být poskytována i paralelně několika lékaři zároveň nebo, že  doby poskytování péče z naprosto různých důvodů se  mohou i překrývat. Pacient úředníkem je často považován  pouze za kus papíru (podle úředníka se předává pracovní neschopnost, a ne práce neschopný)

Těch situací, které v souvislosti s posuzováním pracovní neschopnosti mohou nastat, je mnoho. Vždy však  by měla platit zásada dodržování platných pravidel a postup nejpohodlnější a neúčelnější pro pacienta.